Uhm, zdravím...
Možná jste si všimli nové rubriky - ,,Jednorázové". Ano, rozhodla jsem se dělat i jednodílné komixy, moc často asi nebudou, ale třeba se tady nějaký sem tam objeví...
Dnes jsem dopsala povídku (FF), kterou píšu už skoro týden. Skoro mi nedala ani spát, pořád jsem na ni myslela a pořád jsem na ni viděla něco, co by se dalo stále ještě vylepšit. I přesto s ní nejsem úplně spokojená... Ani nevím proč, ale prostě jí sem chci dát a ráda bych znala váš názor.
De facto nemá žádný konkrétní děj, je celá zmatená a tak trochu (víc) zvláštní, ale... prostě ji sem chci dát... Je překopírovaná z mého druhého blogu, jen aby se náhodou nenašel nějaký inteligent, který by mi začal tvrdit, že jsem ji zkopírovala.
btw. je to ,,trochu" delší, takže pokud neradi čtěte, rovnou tento článek přeskočte
Ian si odhrnul tmavé vlasy z čela. Po místnosti se rozlehlo hluboké povzdechnutí. Otočil kohoutkem a nabral si do dlaní vlažnou vodu, kterou si chrstl na obličej. I přesto se pořád svým způsobem cítil jaksi špinavý. Podíval se na svůj odraz v zrcadle. Na tu bledou pleť, na ty kdysi zářivé smaragdové oči, pod kterými se teď rýsovaly kruhy značící únavu. Prstem si přejel po lícní kosti, čímž se mu odhalilo krví podlité oko. Ještě hlouběji si povzdechl.
,,Děje se něco?" ozvalo se ustaraně za jeho zády.
Něčí ruce ho pevně sevřely kolem pasu, zatímco mu rameno značně ztěžklo. Pootočil hlavu a spatřil utrápený výraz o něco mladšího blonďáka, který si položil hlavu na jeho rameno. Ian se pokusil o lehký úsměv.
,,Ne, nic se neděje, Seane," zastavil tekoucí vodu, čímž se místnosti zmocnilo ticho. Sean mu věnoval zamračený pohled.
,,Iane, nech toho. Poznám, když s tebou není něco v pořádku... dělám snad něco špatně?"
Ian se k němu otočil čelem. Položil mu dlaně kolem pasu a zahleděl se mu do očí.
,,Ne, to ne. Samozřejmě, to není tvoje chyba. Jen... poslední dobou... už stárnu, Seanny," Seanovi na čele vyběhla drobní žilka.
,,Který bastard ti něco takového řekl?!" vyštěkl. Ian na něho chvíli překvapeně zíral. Pak si povzdechl.
,,To mi nemusí nikdo říkat..." řekl tiše s jistým náznakem lítosti. Sean se pousmál. Položil mu dlaň na tvář, snažíc se na ni vykouzlit aspoň drobný úsměv.
,,Ale no tak. Co je to s tebou? Ty a starý? Pche. Nechtěj mě rozesmát," políbil Iana na čelo, ,,jsi dokonalý. A ať ti je kolik chce - pro mě budeš dokonalý vždycky. Věk přece nehraje žádnou roli."
,,Asi... asi jo. Máš pravdu," pousmál se.
Sean si potichu oddechl, i přesto se moc spokojeně netvářil. Ian ho objal a prsty mu zajel do vlasů.
,,Nelam si s tím hlavu. Poslední dobou je toho na mě trochu moc... nic víc," zašeptal, přičemž ho letmo políbil na spánek. Tentokrát už ucítil, jak z něho spadl nános obav.
,,Dobře, chápu to jen... Mám o tebe vážně starost, Iane. Už se skoro nesměješ, nedáváš nic najevo, skoro se mnou nemluvíš a teď ještě příjdeš s tím, že jsi starý... Jen... jen jsem ti chtěl říct, že kdyby se něco stalo nebo... nebo by tě něco trápilo... vždycky ti budu naslouchat..." při těchto slovech Ian zadržoval slzy a ještě pevněji stiskl Seana.
Na pár centimentrů se od sebe odtáhli než spojily své rty dohromady. V tom stejném okamžiku po Ianově tváři stekla slza. Hlas zastupující svědomí mu v hlavě nadával za přetvářku. Nerad lhal Seanovi. Přímo ho ničilo, když mu třeba zalhal jen o nějaké drobnosti. Dřív nebo později za ním přišel s provinilým pohledem a přiznal se. Sean se pokaždé jen pousmál, políbil ho a řekl, že nikdo není dokonalý. Právě to způsobilo, že si Ian začal vážit věcí, které miluje...
Ale i přes to, mu nedokázal do očí říct co se děje. Nedokázal se svěřit s tou bolestí, kterou v sobě dusí už dlouho. Z části proto, že i on sám byl ohledně ní zmatený. Ale Seanova slova ho donutila se nad něčím zamyslet. Iana ani tak netrápilo, že ,,stárne". Trápil ho samotný Sean. Měl strach, že ho zklame nebo mu ublíží, a čím více o tom uvažoval, tím více byl mimo, čímž Seana přiváděl do rozpaků a nutilo ho hledat chyby na vlastní straně. A tohle byl obrovský, nezastavitelný kolotoč, který Iana neuvěřitelně mučil. Věděl, že kdyby se tak přestal zabývat rozdíly mezi ním a Seanem nebo se přestal strachovat jeho naprosto nepochopitelných obav o sobě samotném, snad by se vrátil do reality, Sean by se uklidnil a zase by mohli být bezstarostní a šťastní jako dříve. Ale Ian to nedokázal.
Kdykoliv se podíval do zrcadla, měl pocit, že je jen slaboch a zrádce, který Seana ničí. V té siluetě viděl někoho, kdo pro něj není moc zábavný, kdo pro něj není dostatečně chápavý. Pořád tam viděl někoho, kdo ať Seana sebevíc miloval, ho nedokázal učinit šťastným. A ta představa ho neuvěřitelně bolela.
* * *
Ian se přetočil na záda a dlaněmi si protřel unavený obličej. Ložnice byla ponořená do hluboké tmy, jediným zdrojem světla byla pouliční lampa, která oknem vrhala mdlé, nejasné světlo. Otočil obličej a spatřil ten Seanův. Natáhl lehce třesoucí dlaň, kterou jemně Seana pohladil po tváři. Něco ze spaní zamumlal, ale na tváři se mu objevil blažený úsměv. Ian se pousmál. Zahleděl se na prázdný strop nad sebou. ,Tak prázdný... zrovna jako já...' napadlo ho. Znovu se podíval na Seana. Rozhodl se.
Pokud možno co nejtišeji vstal a bosými chodidly se dotkl studené podlahy. Přešel ke skříni. Počínal si pokud možno co nejtišeji. Na skříni ležela stará cestovní taška. Brzy ji naplnil svým oblečením a jinými, potřebnými věcmi. I on sám se oblékl. Tašku si přehodil přes rameno, ale ještě než vyšel, přešel k Seanovi. Pečlivě pozoroval jeho spící obličej, jeho hruď, jak se klidně zvedá a opět klesá, jeho světlé vlasy, neposedně rozcuchané dodávající mu jakýsi roztomilý vzhled. Ian si pevně skouskl ret, aby se nerozbrečel. Když se pomalu otáčel, jeho zrak zaujalo něco, co ho donutilo se zastavit. Chvíli na to mlčky hleděl, než to opatrně vzal do dlaně.
Byl to jednoduchý, dřevěný rámeček a v něm fotografie. Ale ne ledajaká - aspoň pro Iana. Když ji spatřil, ruce se mu neovladatelně roztřásly. Opřel se o stěnu stojící za ním, ale kolena ho neposlouchala a tak se brzy svezl na zem. Sean sebou rozrušeně cukl. Tentokrát už mu po tvářích tekly potůčky zářivých slz. ,Proč... proč to takhle nezůstalo napořád... proč...' vířilo se mu hlavou, zatímco si volnou rukou podepřel hlavu.
Na té fotografii byl Sean a Ian. Oba byli o hodně mladší. Ian hádal, že jemu tam může být zhruba 27, tím pádem Seanovi 22. Moc dobře si na tu dobu vzpomínal. Bylo to v době, kdy spolu už delší dobu chodili - no, chodili.... Už dávno předtím se z nich stali nejlepší přátelé. Bylo až neskutečné, jak se ve všem shodovali. Časem ale oba začali zjišťovat, že ten druhý není jen vtipný a spolehlivý přítel, ale že pro něj znamená něco víc, něco mnohem víc. Avšak měli strach. Věkový rozdíl mezi nimi nebyl nejmenší, navíc byli oba stejného pohlaví. Delší dobu to tajili, ale pak se rozhodli ukázat všem, co všechno pro sebe navzájem znamenají...

Na té fotografii Sean svíral černé tričko s nápisem ,,Ian ♥ me", vzpomínal si, že když ho uviděli, Sean ho neustále přemlouval, aby do toho obchodu mohl aspoň nahlédnout. Ian se nakonec vzdal a tak z budovy za chvíli vyběhl usměvavý Sean s tričkem v náruči. Ian musel uznat, že to triko má přeci jen něco do sebe. Zatímco okolí to bude brát jako dobrý vtip, jen oni dva budou vědět pravý smysl těch slov. Tehdy požádali jednoho kolemjdoucího, zdali by je nevyfotil s oním ,,skvostným" tričkem. Chtěli něco, na co by mohli za pár let vzpomínat s úsměvem na tváři. A tak vznikla tato fotografie. Fotografie, která dovršila pěti let. Fotografie, kterou Ian nyní křečovitě svíral. Vlastně se přes tu dobu skoro nic nezměnilo. Oba se stále tak neskutečně milovali, jako tehdy, Sean ještě pořád má ono tričko, ale... tehdy se smáli. Ian si nedokázal vybavit jediný moment z poslední doby, kdy by se upřímně na sebe usmáli. Nedokázal se zbavit pocitu, že to je jeho vina. Že pokud co nejdříve nezmizí, bude Seana ničit dále.
Hřbetem dlaně si otřel slzy a pomalu vstal. Konečky prstů přejel po fotografii. Nakonec ji uschoval do tašky. Znovu se podíval na Seana. Pálila ho touha zahodit těžkou tašku a lehnout si vedle něj. Ale věděl, že nemůže. Sklonil se a věnoval mu polibek na čelo. ,,Odpusť mi to," zašeptal. Sean se zamračil a překulil se na druhý bok. Nové slzy zašpinily Ianovy tváře.
Ian se oblékl do černé bundy, přes rameno si přehodil tašku. V momentě kdy za sebou zabouchl dveře, měl pocit, že i jeho srdce sebou trhlo. Ještě chvíli stál před dveřmi, zatímco si noční vánek pohrával s jeho vlasy. Pak nejistě vykročil. Přestal se kontrolovat, čímž dovolil aby se slzy vydraly na povrch. Celé jeho tělo se neovladatelně třáslo, nohy se mu v kolenou chvěly až se bál, jestli ho unesou. Nečekal, že to bude až tak bolestivé. Nečekal, že toho bude tolik litovat. Snažil sám sebe přesvědčit, že udělal nejlépe. Tohle bude lepší jak pro něj, tak hlavně pro Seana. Bylo lepší, když mu nic neřekl. Proč by se měl zbytečně trápit, kvůli někomu jako je on? Dřív nebo později by Sean poznal, že Ian pro něj není dostatečně dokonalý. Raději ho opustí teď, z vlastní vůle, než za pár let vidět Seana s nenávistí v očích.
Zhluboka se nadechl a opět vydechl. Setřel si slzy, i když je hned nahradily nové. Přišel k autobusové zastávce. Zastavil se pod pouliční lampou, která byla jediným zdrojem světla v celé ulici. Připoměla mu Seana. I Sean byl pro něj jediná svíčka, které zářila v temnotě. Jediný zdroj světla, tepla a naděje. Teď už zhasl i ten poslední plamínek. Raději nebude mít nic, než mít vše, ale v hloubi duše vědět, že mu to nenáleží. Raději nebude mít vůbec nic, než lásku, kterou jednoho dne omrzí. Iana se zmocnil pocit, že nic nezískal, neztratil a ani nepoznal.
Ian si byl jistý, že Sean bude brzy zase šťastný. Prvních pár dnů se bude možná trápit, ale pak si uvědomí s čím se zahazoval a půjde dál. Byl si jistý, že to Sean udělá... ale nebyl si jistý, jestli on sám bude něčeho takového schopen...








Uh, omlouvám se moc za ty downloady, vůbec jsem si nevšimla, že je tam zdroj. Omlouvám se :(
Budu dávat větší pozor