
Další kapitola. Tahle je krátká a celkem nudná, ale potřebuju jenom příběh posunout dál.
tak dneska něco co "má Talent" :D

Sean se nejistě kousl do rtu. Přehodnocoval v hlavě všechny možnosti. Stačilo by říct pouhé nevím, zvednout se a odejít. To měl taky v plánu, ale na tom klukovi ho něco znepokojovalo. Nutilo ho sedět a dál zírat do těch křišťálových očí. Připadal si jako lovec, který čeká na svou oběť, a když už se objeví, začíná mít obavy a úvahy, zda-li nebude nejlepší se stáhnout a na vše zapomenout. Vlastně ani netušil, proč o tom tak složitě uvažuje.
Mezitím, co se snažil odhadnout, co je ten cizinec zač, se Adam přesunul vedle něj. Jeho úvaha o tom, že je ten blonďák roztomilý, se ještě víc potvrdila, když viděl, jak se kouše do rtu a nervózně si hraje se štíhlými prsty. Sean zvedl hlavu, přičemž se hluboce zahleděl do Adamových očí. Snažil se v nich rozpoznat nějaké emoce, či jenom jejich náznak. A uviděl v nich pochopení... a zájem. To ho ještě víc znervóznilo. ,,Proč jsi tak nervózní?" zeptal se Adam, opět tím zvláštním tónem hlasu. Sean se pohodlněji (pokud to vůbec na té rovrzané trosce, zvané ,,lavička" ještě šlo) rozvalil na lavičce a hlavu si opřel o dřevěné opěradlo. ,,Já... já nevím. Já prostě... nikdy jsem nepotkal nikoho...," nachvilku se odmlčel. Uvažoval. Uvažoval, jestli se mu má svěřit. Na konec se rozhodl, ,,... nikoho, kdo by mi rozuměl. Všichni se na mě dívají z vrchu nebo skrz prsty. A já... prostě... už to nedokážu v sobě dusit. Prostě..." opět se odmlčel. Rty pevně tlačil proti sobě, jak se snažil zabránit vlně vzteku, aby se vyplavila na povrch. Po chvíli to vzdal. ,,Já už to nevydržím! Nevydržím se dívat do těch jejich hnusných obličejů! Nevydržím už snášet všechny ty zasrané narážky, pomluvy a urážky!! Chápeš?! Já-já... nenávidím je!! Všechny! Nenávidím ty hnusné nestvůry, které si říkají LIDÉ!!!" poslední slovo, už skoro zakřičel v návalu vzteku.

Najednou ho zaplavila neuvěřitelná vlna smutku a úlevy zároveň. Dlaní si zakryl oči, aby se nemusel Adamovi dívat do těch jeho, a aby zakryl slzy bolesti. Adam ho jen mlčky pozoroval. Nevěřil tomu. Nedokázal tomu uvěřit. ,,Já... já tě chápu. Znám ten pocit. Když se všichni na tebe vykašlou. Když... když nedokážou pochopit, že jsi prostě jiný. Že na rozdíl od nich jdeš svou vlastní cestou, bez přetvářek a lží. A pak... pak... cítíš jen bolest. Bolest z toho, že jsi sám. Víš, že doma je rodina, víš, že ty míle daleko, v tvém pravém domově jsou dokonce i přátelé. Ale všichni jsou najednou tak hrozně daleko. A to tě bolí nejvíc."
I left my best friends... or did they just leave me?
Sean se na Adama smutně usmál. Jemu jen zacukaly koutky. ,,Adam." ,,Sean." ,,Uhm, nejsi náhodou z Anglie? Já jen, že..." ,,Jo, já vím, ten přízvuk. Nejsem z Anglie, ale z Walesu... Ty ale taky nemluvíš tou místní ,hatmatilkou'." Adam se musel zasmát. Prohrábl si havraní vlasy. ,,Kanada." ,,Oh, fakt? Vždycky jsem měl rád Kanadu. Ta příroda, hory, sníh... Ve Walesu si ho moc neužiješ." ,,Jo, to jo... Mám rád Kanadu. Hned bych se tam vrátil. Ale aspoň jsem už našel něco pozitivního i na Americe..."
Searching for something, I couldn't find at home
Dva kluci, rozdílného věku, rozdílného vzhledu a možná dokonce i zájmů, rozdílné národnosti. Dva jiní uvězněni ve městě plném podvodů a lží. Ztraceni v hurikánu zoufalství, a už nikdy nenalezeni. Ale oni našli bránu, která je z toho místa dostala. Našli přátelství.
In a crooked little town, they were lost and never found
* * *

Uběhl měsíc. Listí se zkourtilo, zežloutlo nebo zčervenalo a poraženě spadlo na vlhkou zem. Zmrzlá, nažloutlá tráva se pod nimi zloměně krčila. Když ovšem ušpinená podrážka se tvrdě odrazila od listů, tráva se zlomila nadobro.
Fallen leaves, fallen leaves, fallen leaves on the ground
,,Nesnáším podzim. V Kanadě je touhle dobou už určitě aspoň metr sněhu," mumlal naštvaně Adam, zatímco špičkou boty rozkopával zlaté listy na všechny strany. Sean se pomalu vlekl za ním, přičemž ve vrstvě listí zanechával pravidelné, dlouhé, linie. ,,Ani nevíš, jak hrozně mi Merthyr Tydfil chybí... Teď tam nejspíš prší... chybí mi, ty nečekané lijáky," (pozn. Merthyr Tydfil je skutečně jedno z nějvětší Waleských měst, odkud nejspíš Sean pochází. Ten název je velšsky, takže proto je tak šílený :D) povzdechl si. A na tomhle byl založený celý jejich vztah. Oba většinu času mluvili o úplně jiných věcech. Když chtěli mluvit, mluvili. Když chtěli brečet, vybrečeli si navzájem na ramenou. Když měli depresi... Adam si většinou vzal kytaru, Sean si položil hlavu na jeho rameno, Adam hrál a občas i oba zpívali. Nějakým způsobem je to oba neuvěřitelně uklidňovalo.
Oba se svalili na lavečku. Mlčky pozorovali listy, elegantně dopadající na zem. Asi po deseti minutách se Adam otočil na Seana, který zachumlaný v mikině zaraženě hleděl před sebe. ,,Včera večer přijel bratranec. Neuvěřitelně se změnil. Dokonce hraje na kytaru, přivezl si ji sebou, protože bude u nás teď bydlet. Strýc s tetou - teda jeho rodiče - se rozhodli ho dát na katolickou školu. Chápeš? Katolickou. Ten kluk je minimálně o hlavu menší než já, a celou ruku má potetovanou, kouří a sem tam pije. Chtěli ho přihlásit na školu v NJ, ale tam ho nepřijali, nevím proč si myslí, že tady ano. Jestli toho vezmou na katolickou školu, tak normálně začnu věřit v boha." Sean zvedl hlavu a se zájmem jí naklonil na stranu. ,,Odkud je, taky z Norwoodu?" ,,Kdepak, matka má sestru a ta se zamilovala do Američana... prostě jak z červené knihovny." ,,Mně to povídej, přesně takhle se poznali moji rodiče," uchechtl se Sean. Adam mu věnoval soucitný pohled.
,,Je to vážně prima kluk," pokračoval, přičemž se zahleděl na zasypanou zem, ,,určitě by se ti líbil. Vážně lituju, že jsme se v dětství moc nevídali... Je to hrozný Punker. Fakt hrozný. Ale dobře hraje na kytaru, to se mu musí nechat." ,,Uhm, z toho co jsi mi o něm řekl, ze zdá jako vážně prima kluk," zamumlal Sean a odrhnul si skoro bílé vlasy z oka. Znovu se odmlčeli. ,,A víš co?" přerušil najednou ticho Adam, až sebou Sean vyděšeně trhl. ,,Můžu vás seznámit. Naši tento víkend jedou na nějaké shromáždění muzikantů, nebo tak něco. Nechceš přijít?"
Sean se na něho zaraženě podíval. Nečekal takovou nabídku, zaskočilo ho to. Uvažoval. Neměl moc rád neznámé prostředí, bylo to poprvé, co ho Adam pozval na místo, kde žije. Na druhou stranu, pokud si Adam myslí, že je by se mu ,,líbil" neznamená na to, že ten kluk musí být jako ostatní. Mohl by mít dva skutečné přátele. Musel se pousmát nad starými časy, kdy seděl zavřený v pokoji, smířený s doživotní samotou. Tehdy potřeboval někoho, kdo mu porozumí... ale potřebuje ho i teď, když už má Adama?
Sean se na něho zaraženě podíval. Nečekal takovou nabídku, zaskočilo ho to. Uvažoval. Neměl moc rád neznámé prostředí, bylo to poprvé, co ho Adam pozval na místo, kde žije. Na druhou stranu, pokud si Adam myslí, že je by se mu ,,líbil" neznamená na to, že ten kluk musí být jako ostatní. Mohl by mít dva skutečné přátele. Musel se pousmát nad starými časy, kdy seděl zavřený v pokoji, smířený s doživotní samotou. Tehdy potřeboval někoho, kdo mu porozumí... ale potřebuje ho i teď, když už má Adama?
I need a friend to find my broken
mind before it falls to pieces
mind before it falls to pieces
,,Uhm, jestli nechceš, tak to klidně řekni neurazím se..." vytrhl ho Adam ze zamyšlení. ,,Já... rád ho poznám. Vážně děkuju za pozvání," pousmál se Sean. Adam mu úsměv oplatil.
* * *
Sean nejistě přešlapoval před bílými dveřmi. Ztěžka polkaje natáhl třesoucí ruku ke zvonku, když v tom se otevřely dveře, ve kterých stál usmívající se Adam. ,,Ahoj Seane... no tak, nebuď nervózní."
Adam Seanovi pokynul rukou směrem dovnitř, Sean stál, přičemž si hrál s prsty a kousal si spodní ret. Po pár minutách opatrně vstoupil dovnitř. Adam za ním opatrně zavřel dveře. ,,Franku? Chci tě někomu představit!" zavolal Adam. Z vedlejší místností se ozvalo zabručení připomínající: ,,No jo,". Za pár minut do místnosti vstoupila další osoba. Seanovi se zdálo, že každou vteřinou dostane infarkt...
All words by Benjamin Kowalewicz








nudná mi teda moc nepřišla ^^ opět se mi to líbilo a za tím si budu stát pokaždé <3