
Tak konečně další kapitola "Blame". Předem se chci omluvit, že jak Sean příjde na to ,,místo" tak má
jiné oblečení, je to totiž jiná parcela (tudíž i jiní simíci) a všimla jsem si toho, až v PS kde jsem fotky
upravovala. Tak to prosím ignorujte, já už bych prostě neměla nervy to celé znovu přefocovat a
ještě kvůli tomu čekat půl hodiny, než se načte TS2. Díky za pochopení a pište komentáře ^^
jiné oblečení, je to totiž jiná parcela (tudíž i jiní simíci) a všimla jsem si toho, až v PS kde jsem fotky
upravovala. Tak to prosím ignorujte, já už bych prostě neměla nervy to celé znovu přefocovat a
ještě kvůli tomu čekat půl hodiny, než se načte TS2. Díky za pochopení a pište komentáře ^^
no, tak jsem vybrala song, ze kterého jsem vzala text,
sice se to moc nehodí, ale tak co už :D
sice se to moc nehodí, ale tak co už :D

Sean se vrátil do tvrdé reality. Stejně jako když vám na tváři znenadání přistane facka, tak rychle a nečekaně se probudil z hlubokého spánku. Zdvihl rozcuchanou hlavu, snažíc se uhladit - kdysi - dlouhou, rovnou patku. Zvolna zvedl teď už lehká víčka, načež se mu naskytl rozmazaný, nejasný obraz. Jako by byly všude jenom tmavě šedé skvrny na černém pozadí. Přivřel je a obraz se mnohem zlepšil. Teď už dokázal zaznamenat šero a matné siluety předmětů kolem sebe. Převalil se na záda a z kapsy vytáhl iPod. Nahmatal malé, kulaté tlačítko a stiskl ho. Obrazovka se rozzářila, Sean si prohlédl bílá čísla v horní polovině. ,,Teprve sedm," zaúpěl a převalil se zpátky na bok. Přestal se zajímat o tvar svého účesu a prohrábl si ho dlaní. Chvíli bloudil rukou po posteli než našel cíp deky a přehodil ji přes sebe. Něco nesmyslně zamumlal, zavřel oči snažíc se dostat pryč z nepochopitelného, zmateného světa, ve kterém chtě nechtě žil...
And sleep, just sleep
The hardest part is letting go of your dreams
The hardest part is letting go of your dreams
* * *
Další facka. Sean naštvaně otevřel obě oči. Tentokrát pokoj zalilo mdlé, příjemné světlo. Zvedl těžkou hlavu několik centimentrů nad polštář, ale po pár sekundách poraženě spadla na měkké dno. Ukazováčkem si povytáhl unavené víčko, čímž dokázal aspoň částečně zaostřit. Uviděl na zemi hned vedle postele ležet svůj iPod. Druhou ruku nemotorně svěsil přes postel a po několikati neúspěšných pokusech se mu podařilo malý přístroj opět aktivovat. Tentokrát nepotřeboval pomoc dlouhých, štíhlých prstů. Oči mu samy vyjely překvapeně z důlků, když uviděl velké, bílé číslice 05:36. Se zaúpěním si protřel oči. Uznal, že naděje na usnutí je velice mizivá a proto raději ze sebe skopl deku. Posadil se na postel, nohy pomalu svěsil na zem (Obě najednou. Nenáviděl obvyklou narážku: ,,Ach, asi jsi dneska vstal levou nohou."), přičemž dlouze zívl.

Za půl hodiny už Sean tiše seděl u stolu, v dlaních svírajíc bílý hrnek s horkým čajem. Hrobové ticho rušilo pravidelný tikot hodin. Sean pohledem hypnotizoval jejich ciferník. Uskrl čaje a zhluboka si povzdechl. Podíval se ven z okna. Ulice byla prázdná, opuštěná, působila docela mrtvě. Představa procházení liduprázdných ulic ho neuvěřitelně lákala. Kdy naposled byl vlastně venku? Zatřásl hlavou, aby ho myšlenky přešly. Položil poloprázdný hrnek na stůl, vstal a oblékl si mikinu.

Jakmile zavřel dveře od domu, praštil ho do tváře ostrý vítr. Musel si chvíli zvykat na náhlou změnu vzduchu a teploty. Dlaní si zakryl oči, aby unikl právě vycházejícímu slunci, které na něj vrhalo útočný jas. Se zahaleným obličejem se pomalu vydal vstříc prázdným ulicím.
* * *
Po zhruba dvaceti minutách došel na zvláštní místo. Tráva byla místy vysoká skoro metr, jinde nebyla vůbec a měla zvláštní tmavou barvu. Stromy byly vysoké, štíhlý kmen, velké, husté koruny bránily slunci místo pořádně osvětlit. Uprostřed stála majestátná fontána, ve které tiše bublala voda. Kolem ní byl chodník z kamenů, který byl prorostlý kdejakými rostlinami a plísněmi. To místo mu bylo neuvěřitelně povědomé. Jako když vás manželka načapá opilého, jak se kolem půlnoci potácíte domem, vyčítá vám zapomenuté výročí. A vy se marně snažíte na důkaz jakési lásky si vzpomenout na ta čtyři zatracená čísla, které značí vaše výročí. Natahujete se po nich, marně tápetet ve tmě, už už je máte, ale zase vám proklouznou mezi prsty.

Sean si všiml, že tady není sám. Na staré, rozvyklané lavičce blízko fontány, seděl nějaký kluk. Byl celkem vysoký, hubený, hlavu měl sklopenou k zemi a přes ni přehozenou kapuci, tudíž mu nebylo vidět do tváře. Vůbec se nehýbal, Sean na chvíli upadl do vědomí, že je to socha. Tohle vyvrátilo vyrušené trhnutí neznámého, když Sean udělal krok a pod jeho botou něco zapraskalo.
Neznámí se otočil směrem k Seanovi a pozvedl hlavu. Sean měl pocit, že se mu na ten okamžik, kdy pohlédl do jeho očí zastavilo srdce. Skrz havraní, delší vlasy spatřil jedno výrázné, nádherné oko. Mezi vlasy zářilo jako osamocená hvězda na nočním nebi. Asi pět minut si ho zvědavě prohlíželo a pak opět zmizelo pod kapucí. Seanovi přeběhl mráz po zádech. Přešel k lavičce, která byla hned naproti té cizincové a opatrně si sedl. Zmocnily se ho jisté pochyby, když lavička nepříjemně zaskřípala, ale ty hned zmizely, jakmile si uvědomil, že bezpečně sedí.
Neznámí se otočil směrem k Seanovi a pozvedl hlavu. Sean měl pocit, že se mu na ten okamžik, kdy pohlédl do jeho očí zastavilo srdce. Skrz havraní, delší vlasy spatřil jedno výrázné, nádherné oko. Mezi vlasy zářilo jako osamocená hvězda na nočním nebi. Asi pět minut si ho zvědavě prohlíželo a pak opět zmizelo pod kapucí. Seanovi přeběhl mráz po zádech. Přešel k lavičce, která byla hned naproti té cizincové a opatrně si sedl. Zmocnily se ho jisté pochyby, když lavička nepříjemně zaskřípala, ale ty hned zmizely, jakmile si uvědomil, že bezpečně sedí.
A tak tam oba seděli naproti sobě a mlčeli. Pro Seana neznámý hoch zaraženě zíral do země (na Seana působil neuvěřitelně zoufalým a smutným dojmem), zatímco Sean si nedůvěřivě prohlížel okolí.

,,Sem lidi moc nechodí. Já sem chodím přemýšlet a odpočinout si od nich... A proč jsi tu ty?" zčistajasna prořízl ticho hlas naproti sedícího. Sean sebou lehce cukl. Jeho hlas byl... zvláštní. V dobrém slova smyslu. Hluboký, trochu chraplavý, ale zároveň úžasně melodický a uklidňující.
Sean se k němu trochu podezíravě otočil. Spatřil bledého chlapce, s tmavými kruhy pod jemu už známými oči. Na tváři se mu objevil unavený, jemný úsměv. Sean se cítil zvláštně, skoro dojatě. Ten neznámí byl první osobou, co se s ním dala do řeči, ne kvůli napomínaní nebo urážkám. První osoba, která se na něj usmála, ne jen kvůli tomu, že je s ním spřízněná krví. Sean mu úsměv opětoval.
Sean se k němu trochu podezíravě otočil. Spatřil bledého chlapce, s tmavými kruhy pod jemu už známými oči. Na tváři se mu objevil unavený, jemný úsměv. Sean se cítil zvláštně, skoro dojatě. Ten neznámí byl první osobou, co se s ním dala do řeči, ne kvůli napomínaní nebo urážkám. První osoba, která se na něj usmála, ne jen kvůli tomu, že je s ním spřízněná krví. Sean mu úsměv opětoval.
Adam Gontier. Už skoro 18tiletý mladík, který žije v Americe s matkou a otcem teprve několik měsíců. Bylo pro něho těžké, opustit rodný Norwood, který se nachází v Ontariu, Kanadě blízko Toronta. Nejvíc ho mrzelo, skoro až bolelo dočasně rozpustit (Adam slíbil, že se jednoho dne vrátí) kapelu, kterou si založil s jeho dvěma jedinými, opravdovými přáteli. Už od 12-ti kdy ho jeho matka brala na její koncerty (matka se živí zpíváním v baru a překvapivě jí to celkem hodně vynáší, a hlavně je dobrá zpěvačka a baví jí to) si přál mít kapelu a objíždět s ní celý svět.
Co se odstěhovali se Adam změnil. Uzavřel se do sebe, s nikým moc nemluví, špatně spí, většinu času je sám... inu, takový byl od jakživa. Jediná, opravdová změna je, že už se skoro vůbec nesměje. Do dnešního dne. Už když uslyšel podivné zapraskání nedaleko od sebe a uviděl toho zvláštního, vyzáblého blonďáka, cítil, že je jiný. Že je stejný jako on, že je spojují stejné problémy. Navíc mu připadal z neznámého důvodu naprosto rozkošný, ale zároveň nedůvěřivý, jakoby se na něho celý svět vykašlal, jakoby zažil neuvěřitelně bolestné zklamání. A Adam cítil, že mu chce pomoct.
Co se odstěhovali se Adam změnil. Uzavřel se do sebe, s nikým moc nemluví, špatně spí, většinu času je sám... inu, takový byl od jakživa. Jediná, opravdová změna je, že už se skoro vůbec nesměje. Do dnešního dne. Už když uslyšel podivné zapraskání nedaleko od sebe a uviděl toho zvláštního, vyzáblého blonďáka, cítil, že je jiný. Že je stejný jako on, že je spojují stejné problémy. Navíc mu připadal z neznámého důvodu naprosto rozkošný, ale zároveň nedůvěřivý, jakoby se na něho celý svět vykašlal, jakoby zažil neuvěřitelně bolestné zklamání. A Adam cítil, že mu chce pomoct.
Words by Gerard Way
btw. rozhodla jsem se, že je zbytečné dávat diskuze, takže diskutujte o čem chcete! :D








:))))))))) super ¨:)))))))))))