
Ufff, s kulisama a focením se tady patlám celou noc, tak snad to oceníte a napíšete aspoň nějaké komentáře. Enjoy it! ^^
btw. je to zase takový rozjezd, takže nečekejte nic úžasného.
btw.2. já vím, že to ,,něco" co má být hlavní postava se Seanovi vůbec nepodobá. Sakra, ale víte jak je těžké najít vlasy, které jsou těm jeho aspoň trochu podobné?!
If you ever felt... alone.

Kroky. Zvuk odrážející se od bílých stěn, odrážející se od světlé podlahy. Dlouhé, štíhlé skoro až vyzáblé nohy, obtáhnuté těsnými, černými kalhotami, svá chodidla nazutá do kotníkových tenisek nechají dotknout se země a poté se od ní odrazit. Ruce stejně vyzáblé jako nohy, ověšené černo-fialovými náramky se zabořují do kapes kalhot. Úzký obličej je skloněný k zemi, jeho pravá půlka je schovaná pod dlouhou, odbarvenou patkou, která zakrývá jedno ze dvou nádherných, zeleno-hnědých očí.
Tohle je velmi stručně popsán jeden chlapec. Chlapec, který už odmala ,,trpěl" odlišností. Chlapec, který chtěl být vždycky jiný. Zkrátka řečeno - Sean Smith. Jeho matka národností Američanka, otec je z Walesu. Patnáct let žili všichni v klidu ve Walesu, ale kvůli matčiné práci se odstěhovali do Californie. Sean začal chodit na gymnázium, matka i otec mají dobrou práci a všichni jsou šťastní ... kromě Seana. I když je to skoro už rok, každý ho na škole zná buď jako teplouše, blonďáka nebo ,,divného týpka s tím směšným přízvukem".
Nenávidí Ameriku. Nikdy nedokázal pochopit, co je na ní tak úžasné. Všichni tady byli bezohlední, arogantní, netolerantní a hlavně na něho shlíželi zeshora. Ostatně stejně jako ve Walesu.
When it's easy enough to find someone who looks down on you
Sean nikdy nepoznal nic jiného než samotu. Otec byl většinou v práci, matka trávila dost času doma, ale Sean se jí nedokázal s něčím svěřit. Celé dny trávil zavřený v pokoji, se zataženými závěsy a s - jak říká jeho matka - ,,uřvaným kraválem". Pravda, ve Walesu má přítelkyni. Je to obyčejná, tuctová brunetka, ale je příjemná a dokáže respektovat Seanovi odlišné názory. Co se však odstěhoval do Ameriky se jejich vztah výrazně zhoršil. Pokud se tedy ještě něco dalo zhoršit. Nikdy k sobě nebyli úplně upřímní, s ničím se nesvěřovali, jako by mezi nimi už od začátku stála nějaká neviditelná zeď.
Sice si každý den volají přes Skype, ale Sean se nemůže zbavit pocitu, že ho Misty podvádí. Když se jednou opatrně o tom zmínil, vybuchla vzteky a tři dny s ním odmítala mluvit.
Sice si každý den volají přes Skype, ale Sean se nemůže zbavit pocitu, že ho Misty podvádí. Když se jednou opatrně o tom zmínil, vybuchla vzteky a tři dny s ním odmítala mluvit.

Sean šel školní chodbou. Kolem něho byly hloučky studentů, ale nikdo si ho nevšímal. Nikdo o něho nejevil sebemenší zájem. I přesto, že do nich narážel, cítil je, slyšel je ... se cítil uvnitř sebe sám. Uvnitř jeho hrudise nacházela rozlehlá, opuštěná poušť a on byl jejím jediným obyvatelem.
I'm in the crowd but I'm all alone
Zatočil ke své skříňce a už vytahoval z kapsy klíč k jejímu zámku, když ho přerušily něčí těžké kroky směřující k němu. ,,Hej, ty!" ozvalo se hned vedle něho. Nevěnoval tomu pozornost, zaobíral se strkáním klíče do zámku. ,,Slyšíš?! Ty se snad se mnou odmítáš bavit?!" zopakovala osoba vedle něho, tentokrát výhružnějším tónem. ,,Yeah, 'cause you're so fucking stupid," zavrčel Sean, přičemž v ,,so" a ,,'cause" zvýraznil O, jak už měl ve zvyku (pozn. kdo někdy slyšel mluvit pravého Walesáka ví, o čem mluvím :D).
Zvedl hlavu. Vedle něj stál o trochu vyšší kluk. Nemohl si vzpomenout na jeho jméno. ,Sakra, to jeho zatracený jméno!' problesklo Seanovi hlavou. Za ním stáli další dva. Jeden byl menší, tmavší pleti, druhý byl naopak vyšší blonďák. Sean si uvědomil, že patří do party, co ,,terorizuje" celé zdejší okolí. Nad tou myšlenkou si potichu odrfkl.
Jakmile uslyšeli Seana promluvit, propukli v hlasitý smích. ,,Vidíte? Říkal jsem vám, že mluví jak naprostý idiot!" zvolal na své kumpány kluk vepředu. ,Bože, to je ten debil Steve s těmi svými kamarádíčky,' zaúpěl v duchu Sean, když si konečně uvědomil, kdo před ním stojí. ,,To je sice moc hezké, že se tady tak hezky bavíte, ale jesle jsou o ulici dál," řekl znuděně Sean a dál se věnoval své skříňce. Nebyl to bůhví jak úžasný vtip (měl v zásobě mnohem lepší), ale věděl, že na rozzuření Steva to bude bohatě stačit.
Jakmile uslyšeli Seana promluvit, propukli v hlasitý smích. ,,Vidíte? Říkal jsem vám, že mluví jak naprostý idiot!" zvolal na své kumpány kluk vepředu. ,Bože, to je ten debil Steve s těmi svými kamarádíčky,' zaúpěl v duchu Sean, když si konečně uvědomil, kdo před ním stojí. ,,To je sice moc hezké, že se tady tak hezky bavíte, ale jesle jsou o ulici dál," řekl znuděně Sean a dál se věnoval své skříňce. Nebyl to bůhví jak úžasný vtip (měl v zásobě mnohem lepší), ale věděl, že na rozzuření Steva to bude bohatě stačit.
Well it's enough to make you sick
Steve zrudnul a ti dva za ním o krok couvli. Věděli co teď bude následovat. I Sean to věděl. A přesně o to mu šlo. Miloval provokovat ostatní, protože na rozdíl od nich neměl žádné slabiny. Jemu nemohli ničím vyhrožovat. Ostuda, drby, pomluvy, bolest - tohle všechno na každého v té škole platilo, jen na Seana ne. Ostatní se o něj nezajímali, shlíželi na něj sezhora. Bolest, případné modřiny z mlácení Seanovi nevadili, bral to tak, že za nějaký týden zmizí a bolest mu vrásky nedělala. Vyhrožovali mu, ale nikdy ho pořádně nezmlátili. Věděli, že by to němělo žádný smysl.
,,Ty malý hajzle!" zařval Steve. Chytil Seana za triko a přirazil ho ke stěně. Krev mu vařila v žilách, dech se mu zrychloval, dlaně pevně semknuté do pěstí, až mu kůže na kloubech zbělela. Sean ho s pobaveným úšklebkem na tváři sledoval. ,,No, a co uděláš teď? Moc dobře víš, že na mě tyhle ty vaše," odkašlal si, ,, ,výhružky' neplatí. Je mi u prdele jestli mi zmaluješ ksicht k nepoznání. A víš proč?" odmlčel se a našpulil rty, jako malé dítě očekávající odpověď. Steve se na něho zmateně díval. ,,Protože vy všichni jste jen zasraní, arogantní zkurvenci, kteří si myslí, že jsou středem Vesmíru. A přitom jste jen malí, ustrašení chlapečci, kteří nenosí do školy úkoly," uchechtl se.
Steve ho ledabyle odhodil stranou, takže Sean tvrdě narazil ramenem do své skříňky. Otočil se a se zlostným funěním a sevřenými pěstmi kráčel pryč. Poskoci se s rozrušeným výrazem vydali za ním. Hloučky stojící kolem těkaly vyděšeným pohledem ze Steva na Seana. Ten propukl v hlasitý, možná až hysterický smích. ,,Vidíš to? Nedokážeš mi ublížit! Jsi jen namyšlený frajírek, který kolem sebe musí mít ty dva zkurvysyny, aby se cítíl o něco lepší než ostatní! Tak se sakra vrať a pořádně zmaluj ten můj hnusný ksicht, ať mě ani vlastní matka nepozná!"křičel za ním v křečích smíchu.

Těžké kroky se pomalu vytrácely až na konec zmizely úplně. Sean tiše sykl, teprve teď si uvědomil tupou bolest v levém rameni. S bolestným výrazem se za něj chytil a pomalu přešel zpátky ke své skříňce, která ještě kdysi mohla být temně modrá, zatímco teď byla její barva byla jako bledě modré nebe. Pomalu otočil klíčem v zámku, načež se ozval známý hrkající zvuk. Sklonil se ke své tašce, rozepnul její zip a začal učebnice skládat do skříňky. Dav se už uklidnil a každý si zase hleděl svého. Zase.
Mezi všemi těmi kroky se ozvaly hluboké, pravidelně klapající. Byly jako ostré jehly, zabodávájící se do lebky ve snaze ji zničit. Zabodávají se hlouběji a hlouběji, když najednou ustanou. Za Seanovými zády se ozvalo odměřené odkašlání. ,,Co? Slečna by si ráda také kopla do nebohého chlapce?" zeptal se ironicky a nevěnoval jí pozornost. ,,Mohl by ses laskavě otočit, když s tebou mluvím?!" ozvala se odpověď. Hlas té dívky byl vysoký, občas jí směšně vyskakoval o oktávu výš z rozrušení. Z hlasu se dalo vyčíst, že ráda pečuje sama o sebe (až moc ráda) a ze zvuku vysokých podpatků lze usoudit, že se nejspíš zajímá především o moderní trendy. Byla v něm i jakási směsice soucitu, ale ta se skoro nedala vycítit. ,Jen další zmanipulovaná kráva," pomyslel si. Nakonec se rozhodl její žádosti vyhovět. Se znuděným výrazem se otočil a ležérně se opřel o skříňku. ,,Tak co je, barbie?" Dívčiny oči se rozšířily údivem. Cukla sebou a ustoupila o krok dozadu. ,,Jaká barbie?! Jsi v pořádku?!" vyštěkla na něj a vrátila se zpátky o krok dopředu, jako by si snad chtěla zachovat důstojnost. Sean obrátil pohled vzhůru ke stropu a s hlubokým nádechem spustil: ,,Hele, já nemám čas ani náladu se tady vybavovat s nějakou nánou, takže ksakru vyklop co chceš nebo mi zmiz z očí."
Dívka se začala chichotat. ,,Víš..." ,,Řekni slovo přízvuk a urvu ti ty tvoje nádherný nožičky, se kterými ti rozmlátím tvůj zmalovaný ksicht." Opět se zatvářila trochu nechápavě, hned nato se ale naštvala. ,,Fajn! Chtěl jsem se tě zeptat, jestli nemáš nějaké problémy, když se necháš mlátit od Steva a ještě ho v tom podporuješ. Ale jak vidím, tak jsi naprostý dement, který si nic jiného nezaslouží!" s odfrknutím se otočila na podpadcích a odešla. Sean zavřel skříňku, se zaúpěním si o ni opřel čelo. ,,Zasraná Amerika."
* * *
Povzdechl si. Už pět minut stál před dveřmi od jejich domu. Pět minut jen hleděl na bílé, prosklené dveře, neschopen žádného pohybu či reakce. Do vnitřní strany lebky mu narážely hluboké, ostré myšlenky, jako beranidlo snažící se prorazit skrz. Buch, buch, buch. Zatímco jediné mrknutí zabralo jednu vteřinu, pro něho to bylo pět minut. Buch, buch, buch. Pořád a pořád dokola. ,Sám... tak šíleně sám.'
Standing on my own

,,Bože Seane, jsi v pořádku?" vyjekla bruneta, trochu drobnější postavy. Sean se držel za nos a rozmrzele zamumlal něco, čemu rozumněla jako: ,,Neboj mami, nic mi není." ,,Vážně?" starostlivě naklonila hlavu na stranu, ,,já šla jsem pro poštu a... Seane, vážně se ti omlouvám - co jsi tu vlastně dělal?" ,,Teď jsem přišel ze školy," řekl vyrovnaným, klidným hlasem. Nebo se o to aspoň poukoušel. Nestál o matčin soucit. Už jen její pravidelné vyhrožování psychologem mu způsobovalo husí kůži. ,,Aha... tak tedy dobře," řekla jeho matka, ale moc důvěřivě nezněla.

,,Máš hlad?" ,,Uhm, ani ne." ,,Musíš jíst." ,,Ale nesmím se přecpávat."
Místo odpovědi k němu dolehlo povzdechnutí. Sean zlehka položil ruku na zábradlí a pomalým tempem vyšel všechny schody. Otevřel dveře od svého pokoje, stejně tichým, pomalým tempem je zavřel. Taška plná sešitů s dunivým žuchnutím spadla na zem. Sean svěsil ramena, jako by mu na ně dopadaly těžké kapky deště. Víčka mu připadala neuvěřitelně těžká. S roztaženýma rukama měkce dopadl na postel. Skopl si z nohou tenisky a protřel si úzký obličej. ,,... jsi naprostý dement, který si nic jiného nezaslouží!" probleskla mu hlavou slova blondýny. ,Mám tohle všechno za potřebí?'
Jakmile víčka začala být příliš těžká nechal je spadnout. V hlavě se mu zatmělo a hned na to spokojeně oddechl, vnikajíc to říše snů. Ještě před tím si stihl uvědomit bolest v rameni.
Words by Adam Gontier, Benjamin Kowalewicz and Billie Joe Armstrong








skvělééé :) :) ..myslím že ho chápu že byl na ni takový,díky těm lidem je ke všem dost skeptický.Těším se na pokráčko ^^