
(předem vás varuji, aby jste se psychicky připravili na to, že tenhle článek bude nudné vykecávání šílence - Freaka - tedy mě)
Já nevím.
Nevím - chápete, prostě nevím. Už ani to zatracené The Sims 3 mě nebaví. Layouty s the sims mi poslední dobou nejdou. Co se to se mnou ksarku děje?
Myslím, že vy jste si všimli, jak to tady poslední dobou upadá. Už to prostě není co dřív. Už nejsem fanatický fanoušek The Sims. Jsem fanatický fanoušek lidí. Skutečných lidí, kteří jsou ... jiní. Od doby, co jsem zjistila, že jsem 98% (ty 2% jsou jen nějaké neshody) melancholik, jsem ,,divnější" ještě víc. Navíc začínám vážně myslet, že jsem nějaký šílenec. Víte jak uvažuju o lidech kolem sebe? Samozřejmě zase kromě pár vyjímek. Když jsou ti lidé v mé blízkosti tak o nich neuvažuju nijak, prostě je ignoruju. A když odejdou, tak si říkám: ,,Kdy asi umřou?"
Dobře, přesně takhle ne, ale ... Třeba naši psi. Teď když jsou ode mě daleko, uvažuju, kdy odejdou. Jestli budu brečet stejně, jako když umřel náš první pes. Náš kocour. Má prababička, která odešla ve stejný den, kdy jsem k ní přijela na prázdniny. A já jsem s tím smířená. Protože jsem konečně pochopila co je účel nás všech. Čekat až si ta svině smrt příjde a odepíše si nás ze seznamu. Gosh, o čem to tady mluvím?
Prostě jsem jenom chtěla říct, že ... nechci to nazvat pozastavením. Já nevím, jestli to tady chci pozastavit, já vůbec nevím co chci. Zítra ráno se možná probudím plná energie a zase všechno bude okay. Chtěla jsem udělat nový komix. Ale nevím jestli na to mám. Když porovnávám komentáře u prvních částí Jimmyho a nových ... zatímco ty komentáře u starých byly takové upřímné, z těch nových čiší jakási povinnost. Povinnost napsat ten komentář, protože ta osoba co napsala onen článek napsala komentáře mě, tak jí to musím oplatit. A to je ono.
Na druhou stranu, když si čtu ty slušně řečeno blbosti co tam píšu ... ani se nedivím.
Já prostě nevím. Všichni kolem mě se chovají tak dětinsky, jakoby vůbec netušili kolik bolesti a utrpení existuje. Smějí se věcem, které mně připadají obyčejné nebo jako výmysl čtyřletého dítěte. Dnes jsme byli se školou v galerii umění. Všichni tam něco obdivovali, ale já jsem z toho jejich ,,umění" necítila nic. Pak jsem se nenápadně odtrhla a odešla do části, kde nám sice zakázali vstup, ale sakra, zaplatila jsem si vstupné a ještě mi budou říkat co mám dělat?! Byl tam obraz z roku cca 1612. Starý kněz klečel se svíčkou v ruce nad otevřenou knihou a kolem něho byla černočerná tma. To bylo umění. Ne nějaké hnědé cákance na dvoumetrovém plátně. Je to prostě složité.
Něco vám řeknu. Už delší dobu mám v hlavě takové schéma. Jelikož jsem velký snílek a čtenář neustále o něčem sním. Sním o klukovi, který je o čtyři roky starší. Spolu se odstěhujeme pryč ode všech, do Kanady. A tam budu léčit šílené schizofreniky. To je můj sen. Ve zkratce.
Je to jak z červené knihovny, co?
Je možné cítit k někomu víc než lásku? A když ano, co je větší než láska? Co si člověk představí pod pojmem láska? Vidíte to? A přesně tohle se teď se mnou děje. Snažím se na své okolí působit jako, že se nic neděje a přitom se něco děje. Všechno. A já to dusím v sobě, protože mi nic jiného nezbývá. Kdo z vás by dokázal pochopit dvanáctiletou holku, která je zaujatá v lidech, ze kterých si ostatní dělají srandu - gayové, schizofrenici, bisexuálové, duševně choří -, a která žije ve svém vlastním světě, do kterého nikoho nepustí? Asi začínám chápat, proč mi v tom testu ,,Váš duševní věk" vyšlo 22.
Jenom jsem prostě chtěla říct, aby jste tady teď nic nečekali. Nemám náladu na nic. Jen sedět, hledět před sebe a možná dělat neco co nesouvisí s the sims.
Omlouvám se.








Na svůj věk si vážně vyspělá