close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2.part of "Save You"

23. ledna 2009 v 16:18 | Your fu*king MiMi^^
DAVID…
Seděl jsem v autě s čelem opřeným o okénko. V hlavě jsem měl jen jedinou osobu - Pierre. Viděl jsem, jak se na něj jeho matka dívala, v jejím pohledu bylo pohrdání a snad i znechucení? Bylo mi ho líto. Vždyť neměl nějakou nevyléčitelnou nemoc, ani nebyl fyzicky či duševně postižený, tak proč se s ním tak zachází? ,,Měl jsi vidět, jak na tebe všichni zírali," zasmála se matka a tím mě vrátila zpět do reality.

Odlepil jsem se od studeného skla a nechápavě se na ni podíval. ,,No vždyť víš - ty a Pierre. Lidi jsou vděční, když je poslouchá a teď s tebou začne skoro mluvit. To mi připomíná, že asi půjde do děcáku…" ,,Cože?! Proč? Já myslel, že má matku." ,,To ano, ale ona nemá čas, ani přes víkend by se o něj neměl kdo starat. Je mu sice 19, ale sám jsi viděl, že nebýt Gabriel tak by tam zůstal sedět i několik dnů" řekla s povzdechnutím a dál se věnovala řízení. ,,Nemohl by být přes víkendy u nás?" zeptal jsem se opatrně. Matka se zarazila. ,,No… možná… vlastně, to není vůbec špatný nápad! Hned zavolám Gabriel, jestli bude souhlasit" řekla - podle mého názoru, až moc přehnaně - nadšeně matka a zaparkovala před naším domem. Vystoupila, ale já jsem ještě chvíli zůstal sedět v autě. Znovu jsem si opřel hlavu o okénko, tentokrát už s dobrým pocitem u srdce…
Stál jsem nervózně před dveřmi a očekával Pierrův příchod. Ano, vyšlo to. Byl jsem rád, že bude u nás, ale zároveň jsem byl hodně nervózní, což bylo u mě neobvyklé. Uslyšel jsem z venku skřípění pneumatik. Bože, už je to tady. Připadal jsem si, jak kdybych měl jít na první rande, když jsem uslyšel zabouchnutí dveří od auta a následně kroky. ,,Och, už jsou tady?" vyděsila se matka a přiklopýtala ke mně. Ticho. Podíval jsem se na matku a ta si skousla ret. Vyjekl jsem, když se ozval zvonek. Matka honem otevřela dveře. ,,Tak vás tu vítám!" zvolala a otevřela dveře dokořán. Do místnosti vstoupila žena s uhlově černými vlasy, na nohou podpatky a krátkou sukni. V obličeji měla přísný výraz a zamyšleně se rozhlížela kolem. Začal jsem ho litovat ještě víc… Vtom jsem uviděl ve dveřích stát jeho. Díval se do země a bylo vidět, že má trochu strach. Nedivil jsem se mu, všichni o něm rozhodovali, jako o nějakém předmětu. Matka si ho také všimla a hned se na něj "vrhla". ,,Pierre, nestůj mezi dveřmi a pojď dál. Jak se máš?" doslova vychrlila na něj. Pierre pomalu a nejistě vstoupil dovnitř. Přešel jsem k němu a opatrně ho vzal kolem ramen. Místo, aby ucukl nebo mou paži setřásl, se uvolnil. Cítil jsem na sobě pohledy matky a Gabriel. ,,Jde vidět že si rozumíte," zasyčela, ,,už půjdu, musím do práce," s tímhle se otočila a beze slova odešla. ,,No kluci… já zajdu dodělat večeři." S Pierrem jsme zůstali sami v místnosti. ,,Chceš ukázat můj-náš pokoj?" zeptal jsem se a on přikývl. Chtěl jsem mu sundat svou paži z ramene, ale on mě vzal za ruku a zpátky si ji dal na moje rameno. Vyvolalo to ve mně nepopsatelný pocit štěstí. Pomalu jsme spolu vyšlapali všechny schody až do mého/našeho pokoje. Tam jsem mu už svou paži z jeho ramene oddělal a nechal ho, aby se trochu porozhlédl po svém "druhém domově" . ,,Snad ti nevadí, že budeš spát na rozkládací posteli?" zavrtěl hlavou a přešel ke stěně, kde jsem měl vylepené plakáty. Se zájmem si je prohlížel. ,,Líbí se ti?" Otočil se a s lehkým úsměvem přikývl. Přistoupil jsem k němu a oba jsme mlčky hleděli na moje plakáty…
PIERRE…
Seděli jsme u stolu a mlčky jedli večeři, kterou uvařila paní Desrosiersová. Nebo bych měl říct ,,matka"? Odlepil jsem pohled od desky stolu a zjistil, že David i jeho matka mě sledují. Necítil jsem se dobře, když jsem na sobě cítil jejich pohledy. Připadalo mi, jakoby ode mne něco očekávali. A to se mi nelíbilo… ,,Nechceš si sundat tu mikinu?" Zavrtěl jsem hlavou. Opravdu nevím, jak by reagovala na mou potetovanou paži. Ani na začátku tohoto všeho, jsem si nebyl jistý, jak budou reagovat na mou přítomnost. Kdykoliv jsem se ocitl ve společnosti, panovala kolem mne nepříjemná, tichá atmosféra. Nevím, jestli to je mnou či si jenom přítomní neměli co říct. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by mi rozuměl nebo by se na mě díval jinak než na němého pitomce, co se v devatenácti neumí postarat sám o sebe. Nechci aby mě ostatní litovali, nestojím o soucit nebo lítost…
Víte jaké to je, když všichni na vás zhlíží ze shora? Víte jaké to je, když vám každý dává všechno za vinu? Víte jaké to je, když musíte dlouhých devatenáct let snášet urážky od své matky? Ne nevíte, tak mě nechte na pokoji…
No you don't know what it's like (ne ty nevíš jaké to je)
When nothing feels all right (když se nic necítí dobře)
You don't know what it's like (ty nevíš jaké to je)
To be like me (být jako já)
Ani nevím kdy to všechno začalo. Nejspíš mým narozením. Bylo to všechno jako špatně napsaná pohádka… Místo aby se potom co se syn narodí, oba rodiče milovali ještě více, začali se nenávidět. Vzpomínám si, bylo mi asi něco kolem devíti, seděl jsem na zemi, zavřený v pokoji a poslouchal hádku rodičů. Po tvářích mi tekly slzy. Věděl jsem - a vím to i teď - , že je to má vina. Ne, tohle nebyl případ, kdy si dítě myslelo, že za to může ono, ale přitom to byla chyba rodičů. Ta chyba jsem byl já. Matka i otec mi to říkali. Každý den, každou hodinu, každou minutu mi to dávali najevo. Pak umřel děda. Ani ne týden po pohřbu mi oznámili, že se rozvádějí. Jistě, mohl jsem zůstat doma, zatímco oni se budou někde u soudu hádat o majetek. Jeden velký omyl. Tahali mě sebou po soudech a já musel poslouchat, jak na sebe křičí nadávky, které bych nevyslovil ani dnes. Bylo toho na mě moc. Prostě jsem se zhroutil. Jenom jsem seděl, nemluvil a všechny ignoroval. A následně nic. Prostě tma..
To be hurt (být zraněný)
To feel lost (cítit se ztracený)
To be left out in the dark (být opuštěný v temnotě)
To be kicked when you're down (být nakopnutý když jsi na dně)
To feel like you've been pushed around (cítit se dokola odstrkován)
To be on the edge of breaking down (být na pokraji zhroucení)
And no one's there to save you (a nikdo tě zde nezachrání)
No you don't know what it's like (ne ty nevíš jaké to je)
Welcome to my life (vítej v mém životě)
Probudil jsem se v nemocnici, kde mi oznámili, že zůstanu své matky. Byl jsem zmatený. Vůbec nic jsem si nepamatoval. Až matka mi řekla, že mě našla, jak ležím schoulený v kaluži krve a kolem mne jsou střepy z vázy. Podřezal jsem se… Tehdy jsem litoval, že jsem přežil. Po dobu co jsem byl v nemocnici, odklidili z mého pokoje všechny ostré předměty. Ale jednou u mě sestřička zapomněla skalpel. Byl jsem jako posedlí. Vzal jsem ten skalpel do rukou a vyhrnul si rukáv. Přejel jsem ním po mém - v té době už z předchozího pokusu o sebevraždu hodně poškrábaného - zápěstí. Zase už jen tma. Když jsem je probral, byla u mě matka. Ječela na mě, jestli mám rozum. Prý jsem se podruhé narodil. Od té doby jsem se uzavřel do sebe. Nikoho jsem neposlouchal a s nikým nemluvil. Jediná babička, byla ochotná se o mě starat. Její smrt mě zdrtila. Asi bych se vážně zabil, kdybych nepotkal Davida. On se na mě díval jinak. Ne jak na postiženého chudáka, ale jako na normálního člověka. V jeho pohledu bylo navíc něco zvláštního. Něco, co vás nutilo se neustále topit v jeho očích…
*Text: Simple Plan - Welcome To My Life
lidi, prosííííím pište komenty :P :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aja_de_haluz-YoUr SB <3 Aja_de_haluz-YoUr SB <3 | Web | 23. ledna 2009 v 20:39 | Reagovat

Wá ?! to je dlouhé x_O

2 AmeLi AmeLi | 24. ledna 2009 v 17:49 | Reagovat

Každopádně mě tenhle příběh začíná dost pohlcowat fakt moc krásny.hrozně mě bawí to číst.Fakt  moc moc moc chwalíím..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.