14. ledna 2009 v 22:03 | Your fu*king MiMi^^
|
St.Jimmy
tento článek píši už po šesté, snad už to půjde :/ p.s. miluju Cemetery Drive <333 ♥♥♥
My Chemical Romance - Cemetery Drive
Možná si říkáte, proč jsou kolem mě ty krabice. Nebo jste si jich vůbec nevšimli a vůbec vás to nezajímá. Jestli ano či ne je víceméně jedno, dřív nebo později bych vám to říci musel. Stěhujeme se. Ano, prý tady není místo pro miminko. Brad mi to oznámil včera večer. Mělo to být překvapení, ale prý jsem ho zkazil tím, že jsem "se zase vypařil". Jediné plus je, že nový byt je ve městě, ve kterém byla ta ponurá ulice. Na druhou stranu, to je zase daleko od Maxe i Kathleen. Nebo bych měl být rád? Raději jsem tu myšlenku zahnal a vstal ze země. Přešel jsem ke dveřím a natáhl ruku ke klice, když se zničehonic rozrazily. Stěží jsem udržel balanc a dopadl zpátky na zem. ,,Bože, není ti nic?" Ozvalo se nade mnou a já zvedl hlavu. ,,Do pr… kýnka, mami tohle by se dalo považovat jako domácí násilí!" Se zaúpěním jsem se zvedl z podlahy. Matka mezitím začala přenášet bedny ven do auta. S povzdechnutím jsem popadl jednu z beden a pomohl ji…
,,Tak a jsme tady!" Matka s Bradem doslova vyskočili z auta a hnali se - podle mě - k naprosto normálnímu paneláku. Pomalu jsem vystoupil, opřel se zády o auto a vrazil ruce do kapes. ,,Co na to říkáš?" Zeptal se mě Brad a já se na něj podíval pohledem typu 'ty víš co mi můžeš'. ,,No tak kluci nechte toho, pojďte zaneseme ty krabice nahoru." Než jsem stačil říct něco na svou obhajobu, už popadla malou krabici a vykročila směrem k "našemu domovu". Postupně jsme vše nanosily do bytu a poté vše vybalili. Ani jsem neměl možnost se porozhlédnout po tomto novém domově, takže jsem se rozhodl to napravit. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Jak jsem si myslel, nic zajímavého…,,Jdu se projít." Zamumlal jsem a rychle vyšel ze dveří. Sešel jsem schody, vyběhl ze dveří a ocitl se venku. Chvíli jsem váhal, než jsem se vydal směrem doleva.
Asi dvě hodiny jsem se toulal po městě, než jsem konečně našel onu už zmiňovanou ulici. Učinil jsem krok a znovu očekával mrazivý pocit. Místo něho mnou projel podobný pocit, avšak jiný, jako bych tu byl už vítán. Teprve teď jsem si všiml postavy sedící na jedné skoro už polorozpadlé stoličce. Stál jsem a zíral na tu postavu. Lehce jsem sebou škubl, když se pohnula a já jsem konečně spatřil jeho obličej. Měl svítivě zelené oči a mrtvolně bledou pleť. Ty oči jsem už viděl… Vzpomněl jsem si na okno. To byly jeho oči. Se zájmem si mě prohlížel a nakonec řekl: ,,Co tu děláš? Většina lidí se tomuto místo vyhýbá." ,,A proto tu jsem, nikdo sem nechodí." Na jeho tváři se objevil lehký úsměv. Vstal a já si ho mohl - konečně - pořádně prohlédnout. ,,Jsem David." (pozn. čti "dejvid"),,Jimmy." Natáhl ke mně ruku a já ji stiskl. Oba jsme si sedli na ony stoličky. ,,Proč tady jsi? Lidi sem moc nechodí. Dřív se říkalo, že tu žijí upíři a vrahové a zdá se, že většina lidí tomu ještě věří." ,,Já… ani nevím. Poslední dobou jsem měl všeho plné zuby, tak jsem chodil a jednou narazil na tuhle ulici. Přestěhovali jsme se do tohohle města, tak mě napadlo, že se sem podívám…. A proč sem chodíš ty?" David se zarazil a chvíli mlčel. Po této chvíli se nadechl a spustil: ,,Já.. jsem sirotek. Vyrůstal jsem v dětském domově, protože mé rodiče někdo zavraždil - právě na tomto místě, rád sem chodím." Nevěřícně jsem se na něj podíval. ,,Teda ne, že bych to tu měl rád, kvůli smrti mích rodičů, ale je to hezké místo," vyhrkl.
Netuším, jak dlouho jsme seděli a jen tak mluvili. Ale po nějaké době jsem si uvědomil, že je už tma. Napsal jsem matce přes mobil, aby o mě neměla strach. ,,Něco ti ukážu pojď," řekl David. Vstal jsem, natáhl ruce před sebe a snažil se nějak zorientovat v té tmě. Udělal jsem pár kroků a zakopl o hromádku knih. ,,Fu*k," zaklel jsem potichu a nade mnou se ozvalo zahihňání. David mi pomohl vstát a poté mě vzal za ruku. ,,Drž se mě, ať zase nespadneš." Oba jsme kráčeli tmou a já měl v břiše nepříjemný pocit. Navíc na mě dopadly první dešťové kapky.
Ozvalo se vrzání branky a poté jsme se zastavily. Davidova ruka uvolnila mé sevření. ,,Uhm, Davide?" Nedostalo se mi žádné odpovědi. Následovalo světlo a já spatřil Davida jak klečí u malé svíčky na… hrobě? Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byli jsme na hřbitově. Mraky se rozestoupily a na obloze se objevil měsíc. Osvítil hřbitov a já se konečně mohl pokochat pohledem na místo, ke kterému jsme tak dlouho šli. Nacházeli jsme se na starém hřbitově. V tom měsíčním světle vypadal vážně úžasně. Přistoupil jsem k hrobu, u kterého David klečel. Na zašlé hrobní desce bylo ozdobně napsáno: Amber a Thomas Sellers. ,,To jsou tví rodiče?" Jenom přikývl. Přisedl jsem k němu a oba jsme mlčky hleděli na hrob jeho rodičů. Ticho prolomilo krátké zapípání. Povzdechl jsem si a vytáhl mobil z kapsy. Samozřejmě jak jsem čekal, typická zpráva od mojí matky - kde jsi? ,,Promiň Davide, matka už šílí." ,,To je dobrý," řekl a smutně se usmál. Bylo mi ho vážně líto, byl bych schopný tu s ním strávit i celou noc, jedinou příčinou je matka…
(anoooo mám plakáty GD a MCR. Prolezla jsem celý mod než jsem je našla xD)
,,Kde jsi byl?!" Dolehlo ke mně v okamžiku, kdy jsem vstoupil. ,,Venku." ,,Do půl jedné?!" ,,Ano mami, do půl jedné." Odpověděl jsem naprosto klidně (na rozdíl od matky) a odešel do pokoje. Ještě když jsem zavíral dveře, uslyšel jsem jak říká:,,Já se z toho kluka jednou zblázním." Lehl jsem si na postel, ale neusnul. Jenom jsem ležel a sám pro sebe se usmíval. Tohle byla zatím ta nejkrásnější noc v mém životě…
THE END OF 13.PART
DISKUZE 1.)Po kom je pojmenovaný David? (jsem zvědavá, kdo to uhádne xDxD) 2.)Jak se ti celkově líbila tato část?
No matter how happy people may be with their life, stress may find its way in. Sometimes stress is so hard to control because people do not know how to go about fixing their stresses. In the following article, you are going to be given advice to help you deal with life's stresses.
supeeer