
V místnosti ve které panovalo doslova mrtvé ticho, stál černovlasý mladík. S bolestným výrazem v obličeji si protřel ztuhlý krk. Nenáviděl oblek, který byl nucen nosit. Nenáviděl rodinné sešlosti. A nenáviděl pohřby. Kdo by se mu divil, když se narodil v den pohřbu.
Nenáviděl své narozeniny. Hlavní důvod byl ten, že se v den pohřbu narodil, vedlejší - pro něho už ne tak důležitý - důvody byl, že se matka zavírala do ložnice a oplakávala svého zesnulého otce. ,,D-Davide…" uslyšel za sebou plačtivý hlas. Otočil se a povzdechl si. ,,Mami, musíš brečet? Stejně jsme tu ženskou ani neznali." ,,T-takhle o ní nemluv… B-byla to tvá b-babička, sice nevlastní, ale b-byla…" víc už říct nestihla, zlomil se jí hlas a svému jedinému synovi se vrhla do náruče. Ten ji lehce poplácal po rameni a znovu si povzdechl. ,,Pojď. Za chvíli začne obřad." řekl a lehce ji od sebe odstrčil.
Oba vstoupili do kostela, kde se obřad konal. Opatrně se kolem sebe rozhlédl. Kolem něho byly dřevěné lavice, na kterých seděly převážně staré ženy. Při pohledu na černou rakev zasypanou květinami, mu přeběhl mráz po zádech. S matkou si sedli na jednu z lavic, která byla víc v zadu. Ucítil na sobě pohledy přítomných a poté následovalo šuškaní. Není tu vítán…
Oba vstoupili do kostela, kde se obřad konal. Opatrně se kolem sebe rozhlédl. Kolem něho byly dřevěné lavice, na kterých seděly převážně staré ženy. Při pohledu na černou rakev zasypanou květinami, mu přeběhl mráz po zádech. S matkou si sedli na jednu z lavic, která byla víc v zadu. Ucítil na sobě pohledy přítomných a poté následovalo šuškaní. Není tu vítán…
Během obřadu se opatrně rozhlížel kolem sebe. Zarazil se, když jeho pohled padl na hnědovlasého kluka přibližně v jeho letech. Pažemi křečovitě objímal svá kolena, která měl pevně přitisknutá k hrudi. Zaraženě hleděl před sebe a vůbec se nehýbal. David se naklonil ke své matce. ,,Mami, kdo je ten kluk ve předu?" zašeptal jí a ona zvedla hlavu. Chvíli pohledem těkala po celé místnosti, než si ho všimla. ,,Mám pocit, že to je Pierre. Její vnuk. Jeho rodiče pracovali a neměli na něj čas, tak ho - dalo by se říct - vychovala. Pamatuji si, že mi říkala, že je nějaký divný. Prý nemluví a je uzavřený do sebe." Odpověděla mu šeptem a popotáhla. David od ní odvrátil pohled a zamyšleně se podíval na Pierra. Nějakou dobu na něj upřeně hleděl, než si uvědomil, že obřad už končí a všichni stojí. Všichni kromě Pierra. David polkl a postavil se. Přes hlavy ostatních viděl, jak ho - nejspíš - jeho matka snaží dostat na nohy. Snažila se šeptat, ale přes ticho ostatních mohl David jasně slyšet co říká. ,,Pierre, sakra, tak vstávej!" řekla dost netrpělivým tónem a zatahala ho za paži. Vyděšeně sebou trhl a pak se za pomoci matky pomalu dostal na nohy. Vzala ho kolem ramen a spolu začali pomalu procházet uličkou lidí. Pierre se třásl a celou cestu hleděl do země, jen když prošel kolem Davida, jeho pohled lehce cukl směrem k němu.
Po chvíli se všichni přesunuli do ony místnosti. David seděl na židli vedle nějaké starší paní a z druhé strany vedle Pierra. Ten se ještě pořád třásl a zaraženě hleděl před sebe. David se naklonil k ženě co seděla vedle něho. ,,On… je němý?" zeptal se opatrně a pohnul hlavou směrem k němu. ,,Och ne, Pierre je jenom… je hodně uzavřený do sebe a řekněme že nikdy moc nemluvil. Spíš vůbec, ale němý rozhodně není." řekla a dál se věnovala ženě, co seděla vedle ní.
I přesto že Pierre více méně ignoroval své okolí, rozhovor mezi Davidem a onou neznámou ženou nešel přeslechnout. David se pomalu otáčel zpátky a zarazil se, když ho uviděl, jak na něj hledí s otazníkem v očích. ,,Ty jsi to slyšel že?" zeptal se s polknutím David. Chvíli trvalo, než Pierre přikývl. ,,Moc toho nenamluvíš co?" Pierre opět přikývl. ,,Musí tě to štvát, když o tobě takhle každý mluví. Já to nenávidím. Vždycky sedím a kolem mě jsou příbuzní a to je pořád jen: 'Ten David je hrozný, a 'Už jste viděli jeho známky? Hrůza'. Taky to nesnášíš?" Opět jen přikývnutí. ,,Vlastně jsem rád, že nic neříkáš. Když s někým jsem tak pořád mluví, mluví a já za celý den neřeknu ani slovo. I když, takhle to je spíš naopak." Řekl s uchechtnutím David. I Pierre se už přestal třást a trochu se narovnal.
David sebou překvapeně cukl, když ucítil něčí ruku na rameni. ,,Davide, už musíme jít." Oznámila mu jeho matka a už odcházela. ,,Tak já už musím jít." Napnulo se mezi nimi nepříjemné ticho. ,,Snad se ještě někdy uvidíme." dodal potichu David a následoval svou matku.
I přesto že Pierre více méně ignoroval své okolí, rozhovor mezi Davidem a onou neznámou ženou nešel přeslechnout. David se pomalu otáčel zpátky a zarazil se, když ho uviděl, jak na něj hledí s otazníkem v očích. ,,Ty jsi to slyšel že?" zeptal se s polknutím David. Chvíli trvalo, než Pierre přikývl. ,,Moc toho nenamluvíš co?" Pierre opět přikývl. ,,Musí tě to štvát, když o tobě takhle každý mluví. Já to nenávidím. Vždycky sedím a kolem mě jsou příbuzní a to je pořád jen: 'Ten David je hrozný, a 'Už jste viděli jeho známky? Hrůza'. Taky to nesnášíš?" Opět jen přikývnutí. ,,Vlastně jsem rád, že nic neříkáš. Když s někým jsem tak pořád mluví, mluví a já za celý den neřeknu ani slovo. I když, takhle to je spíš naopak." Řekl s uchechtnutím David. I Pierre se už přestal třást a trochu se narovnal.
David sebou překvapeně cukl, když ucítil něčí ruku na rameni. ,,Davide, už musíme jít." Oznámila mu jeho matka a už odcházela. ,,Tak já už musím jít." Napnulo se mezi nimi nepříjemné ticho. ,,Snad se ještě někdy uvidíme." dodal potichu David a následoval svou matku.
Cestou domů mu pořád v hlavě vrtal Pierre. Uvidí se ještě někdy? Nebo už nikdy? Polkl. Nezbývá mu nic jiného, než doufat…
Jak se Vám 1.kapitola líbí? :]








Me se to teda osobne.Hafec libi takowi zajimawi.hlawne by me zajimalo jestli se ete uwidi..xD